Vánoce a smutek
Na stránce Divotvůrny jste v průběhu let mohli vidět a pravděpodobně ještě uvidíte mnoho vánočních příspěvků, které zobrazují spoustu radosti a tvoření. Vypadá to jako idylka, což je pro daný moment pravda. Další pravdou ale je, že v období adventu a Vánoc čas od času zažívám, podobně jako řada jiných lidí, spoustu vnitřních procesů a také přívaly hlubokého smutku. Někdy mám dokonce pocit, že mi bolest vyrve duši z těla. Stesk po mámě a spoustě dalších bytostí, co náš svět již opustily, bolest z minulých životních pádů a zklamání, obavy z budoucnosti.
Vánoce a čas kolem zimního slunovratu jsou nesmírně silným obdobím a v každém z nás otevírají ta "naše" témata. Můžou přicházet pocity osamělosti a izolace, obzvláště nyní v "době korony". Pro mnoho lidí jsou tyto pocity natolik intenzivní a nesnesitelné, že na sobě aplikují takzvanou "samomedikaci". Ať už se jedná o alkohol, léky, drogy nebo třeba jídlo - neboli snaha alespoň něčím tu vnitřní bolest otupit a zmírnit. Já ujíždím na čokoládě a občasné malé dávce nějakého likéru - dobře však vím, že ta malá dávka se může v jakémkoli momentě zvrtnout ve větší. A pak další a další... až se člověk dostane na cestu do pekel černého draka, kterého popisuje například kniha a film Úsměvy smutných mužů. Jenže touto cestou se vydat nechci, v úctě ke své duši i ke svému tělu.
Co dělat jiného? Jak nás učí spousta psychologů a terapeutů, tou lepší cestou je naučit se s tímto smutkem být, ať už je jeho naléhavost sebevětší. Smutek má velkou transformační sílu a nesmírně posouvá. Jenže dobře se radí a pak to v daný moment zkrátka nejde. Někdy na smutek nemáme dostatečnou duševní a tělesnou kapacitu nebo je ho prostě moc a už v něm být nechceme. Z takového stavu jsem pro sebe objevila pouze jednu cestu ven a tou je tvoření. Jakékoli, hlavně ať je jím otevřena cesta, kterou může energie smutku proudit ven a přeměnit se v něco, co může udělat radost nejen mně, ale také dalším bytostem. Oddat se proudu tvoření a radovat se z vykonaného díla. Proto také Divotvůrna...
Když se mě někdo zeptá, jestli mám ráda Vánoce, nedokážu jednoznačně odpovědět. Mohu ale jistojistě říct, že mě na Vánocích těší, jak lidé tvoří, jak se inspirují, jak na sebe myslí. Miluji vánoční ozdoby, světýlka, pečení, vymýšlení, koho čím potěším. A snažím se, aby chvíle smutku, osamělosti nebo pochyb byly konstruktivní a netáhly mě zbytečně dolů, za černým drakem. I o jednom člověku se dá dělat spousta věcí... meditovat, tvořit, milovat a vysílat lásku, jíst (s mírou) a dál a dál. Nebo prostě jen být se svým smutkem a vnímat jej takový, jaký je, a nechat jej proměňovat, co proměňovat potřebuje.
I pro to vše mám moc ráda film Noel (Dárek z lásky), který zobrazuje přesně toto téma smutku o Vánocích a zázracích, které se mohou dít uvnitř nás.
Myslím na všechny osamělé lidi, na všechny, kdo mají na stole láhev, na všechny, kdo umírají opuštění v nemocničních pokojích, na všechny, kdo jsou bez domova, na všechny, kdo jsou doma, ale necítí se tam v bezpečí, na všechny, které izolovala nemoc, na všechny, kteří nechápou, co se v jejich životě děje, na všechny, kteří ztratili víru, na všechna zvířata na jatkách nebo ve vánočních kádích před supermarkety, na všechny, jež zažívají nějakou formu utrpení... a posílám jim lásku a věřím, že i tato malá jiskřička může v jejich nitru rozsvítit hřejivý plamen lásky, který je cestou vedoucí peklem vynese až k pocitu, že jsou milovaní a v bezpečí, navzdory utrpení, samotě i smrti.
Někdy nemůžeme udělat víc než být se svým smutkem. A tak je to v pořádku.